Jak socka k podnikání přišla

28.05.2021

Ta socka jsem já. Ne, že bych snad neměla na chleba a bydlela pod mostem. Ale jsem vystudovaná sociální pracovnice, lidově řečeno socka. O tom, jak jsem v rané dospělosti chtěla spasit svět, jsem už psala v záložce s duchaplným popiskem "O mně". O tom, proč to tak nějak nevyšlo, se dočtete o pár řádků níže.

Vždycky jsem si zakládala na tom, že jsem hlava otevřená. Že druhé nesoudím za jejich výstřelky v chování, oblékání, životní filozofii. Že přijímám životní kotrmelce s grácií a dokážu je využívat ve svůj prospěch. Že změna denního harmonogramu mě nijak nerozháže. Že.... Kamže se to podělo? Najednou mi bylo přes třicet, kroutila jsem druhou mateřskou a kolegyně v práci, kam jsem chodila na 4 hodiny týdně, mi dala přezdívku "Bestie". A víte, co já na to? Cítila jsem se hrdě! Ach bože, Ninuš... nějak se ti během těch let, kdy jsi musela dodržovat požadavky školského systému a fungování svých klientů v sociální sféře, zavřela hlava. A co víc - bylo ti v tom chvíli i dobře. Ano, mnoha lidem jsi pomohla najít práci a střechu nad hlavou, vyřešila jsi hodně (kyber)šikan na základních a středních školách, napsala jsi spoustu vzdělávacích textů. Všechna čest. Ale taky jsi se omezila na často jen jeden úhel pohledu, což není dobře. A ono ti z toho časem taky dobře nebylo. Spíš se ti udělalo dost šoufl

Když je vám šoufl ve svém vlastním životě, je něco špatně. Zvlášť, pokud se slzou dojetí v oku vzpomínáte na doby, kdy vám bylo 14 a dali jste se k pankáčům. Úplně se při té vzpomínce tetelíte blahem, jak vám bylo všechno u zadele, vlasy jste si barvili namodro a díky nedostupnosti internetu v 90. letech minulého století jste se i umělecky vyblbli. Jako já. Plakáty oblíbených skupin jsem si malovala na čtvrtku A0 temperami, tkaničky do zelených steelů jsem si barvila v hrnci na polívku Duhou (jednu červenou, druhou žlutou). Všichni na mě koukali jako na cvoka a já to měla... tam. Hlava modrá otevřená.

Na vejšce přišel další vrchol mé svobody. Svobody vědění, touhy po informacích, čtení milionu knížek, objevování, bádání. A samozřejmě veselé sedánky v kavárně poblíž fakulty (až koronáč ji zavřel) se svými stejně naladěnými soukmenovci. Každý den jsem cítila, jak se mi v mozku propojují další a další synapse a dost jsem si to užívala. Hlava vzdělaná otevřená.

Chci to zpátky. A už na tom dělám. A užívám si to. Hlavu mi začal zase otevírat René Nekuda se svou knihou Restart kreativity. A Austin Kleon, jehož knížku Kraď jako umělec jsem zhltla jedním dechem, mě dovedl třeba na myšlenku cvaknutou na první fotce - piš jinak, stav si svůj příběh. Kombinuj, pátrej, uč se od ostatních i od sebe. A hodně čti. Budu. Za hodinu odcházím do knihovny udělat si konečně zase čtenářskou průkazku. A těším se na tu vůni knih, které mi pomůžou vyprávět lepší příběh vám, ale hlavně sobě samé.