Nepovedená spolupráce: 6 rad, jak se nepicnout z šéfa, zákazníků a absolventů vysoké školy života

02.07.2021

Den blbec máme někdy všichni. Co ale dělat, když se tenhle den protáhne na týden, měsíc a nedej bože třeba na rok? Máme tři možnosti. Buď změníme práci nebo sami sebe. Nebo obojí. Jak?

V minulém článku jsem rýpala do zadavatelů práce, kteří nereagují na naše nabídky, byť si je vyžádali. Musím ale uznat, že někdy by mě dokonalá ignorace šéfíků a zadavatelů ušetřila mnohé stresy. Ať už v zaměstnání, ale už i jako volnonožec, jsem si občas pobrečela do polštáře v zoufalé křeči, jaká jsem kráva, že jsem to brala. Případně mě zachvátil vztek, kterého jsem se snažila zbavit zlostným bušením pěstiček do stolu a nadávkami, že oni jsou krávy. No a byly i stavy, kdy už jsem neměla ani sílu nadávat, jen jsem pila žaludeční čaje a čumákovala do dvou do rána, protože spát prostě nešlo. A někde tam, v těch bezesných nocích s žaludkem na vodě, se začal rodit můj nový přístup k práci. K tomu, jak to chci a nechci. K sobě sama. Ke svobodě.

1. rada - nenechte si radit

Ani ode mě, ani od nikoho jiného. Třeba v situaci, kdy máte nabídku nového zaměstnání. Všichni okolo vám říkají "Vem to! To je super!" Váš rozum vám to říká taky. Ale ten malej emoční hajzlíček ve vás buší na poplach a snaží se přeřvat vznešené rácio. V momentě, kdy pod tlakem okolí a svého rozumu kývnete na nabídku, se kterou malej hajzlíček nesouhlasí, si můžete být jistí, že to bude on, kdo vám bude rozhoupávat žaludek a nenechá vás vyspat. On je totiž důležitější než váš rozum a rady ostatních. Fakt.

Neříkám, že rady od okolí jsou na prd. Vůbec. Naopak vám ostatní pomohou svými radami ujasnit si, co se vám na té práci líbí a co ne. Jenže bacha - druzí vám radí dobře ze svého úhlu pohledu. Ve své životní situaci, se svými zkušenostmi, se svou povahou a mírou frustrační tolerance. Jenže do té práce máte jít vy. Se svým emočním hajzlíčkem. Tak to proberte především s ním.

2. rada - zjistěte si o firmě co nejvíc

A tím nemyslím, že se mrknete na webovky, projedete profily zaměstnanců a vygůglíte si recenze. Přemýšlejte ještě o kousek dál. Bude se vám dobře dělat v korporátu, kde je všechno nalajnované a nažehlené (na oko), včetně toho, kdo má pravdu (vy to nikdy nebudete)? Chcete pracovat pro neziskový sektor, kde sice dělají krásné věci a jsou na sebe milí, ale občas jim prostě dojdou (vaše) prachy, protože neklapne grant? Máte nervy na chaos ve startupové firmě, kde všichni dělají všechno, takže vlastně nikdo neví, za co kdo nese zodpovědnost?

Každý máme jinou povahu a co jednomu nevadí, druhého může odrovnat. Proto si ujasněte, co je pro vás velká - normální - žádná zátěž. I teď na volné noze se nehrnu do všeho, co se naskytne, jenom proto, že prachy. Vybírám si spolupráce, které mě budou bavit a jsou mi něčím blízké. Klidně stačí lidsky. Sice bych asi zvládla napsat článek o hutnickém průmyslu v České republice, ale zabralo by mi to nepřiměřeně moc času prostě proto, že o tom vím prdlajs a nemám k tomu žádný vztah. Naopak proto, že jsem (velmi) amatérský vodák, který moc dobře ví, jaký to je, když na vás několik hodin v kuse hudruje zadák, a má zkušenost s lovením promáčenýho slamáku kdesi na Otavě, bych se klidně přihlásila do výběrka nějaké vodácké půjčovny. Btw. - chcete mě?

3. rada - nepřekračujte své hranice

To jsem takhle nastoupila do jedné vysněné práce, na kterou jsem se připravovala 3 měsíce. Četla jsem odbornou literaturu, dělala si výpisky, detailně plánovala PR strategii. Konečně to přišlo. Můj první úkol! Ale WTF? Měla jsem si založit falešnou mejlovku a napsat falešnou (pochvalnou samozřejmě) recenzi na firmu. Jako vážně? Tak se snažíš argumentovat, že to je totálně mimo, firmu to poškodí a hejtři stejně nevyhynou. Nezabralo. Tak do noci hledáš články na toto téma od profíků v oboru a předneseš to na poradě. Výsledek? Výsměch, že je to nezajímá, protože falešný recenze jsou normální a dělají to všichni. A tak, druhý den v práci, kvůli které převrátíš svůj život vzhůru nohama, pošleš šéfa do prdele.

Prostě nebudu dělat něco, co se mi příčí a je mi z toho na blití. Můj emoční hajzlíček mě tenkrát poplácal po rameni.

4. rada - nenechte se vytrolit

V jednom vzdělávacím projektu dělám už léta. Jednou jsem dělala pracovní list pro děcka na on-line výuce. Udělala jsem ho komplet celý - vybrala téma, otextovala ho, udělala grafiku, nahrála na sociální sítě, napsala popisek, nasdílela do spřízněných skupin. To vše v bojových podmínkách, kdy mi na jedné noze viselo batole, druhou nohou jsem vytírala rozlitý mlíko, jednou rukou vařila oběd a druhou rukou utírala slzy staršímu dítěti, protože spadla wifi při on-line výuce a teď neví, co je za úkol z matiky. Prostě ideální pracovní podmínky. A pak přišel komentář pod ten pracovní list. Paní byla úplně rozhořčená, protože od profíků našeho formátu by čekala profi výkon. Místo toho ale máme v textu chybu - na konci řádky máme předložku! V tu chvíli máte chuť sežrat notebook. Místo toho jí ale profesionálně odpovíte, že grafický program má své limity. Paní se nedala. Nasdílela mi do komentářů odborné publikace, které bych si měla přečíst, aby ten další pracovní list nedopadl stejně blbě. Na to už jsem jí neodepsala radši nic. Až teď si ulevím: Polib si prdeeeeeel!!!!!!!

5. rada - hoďte do toho vidle


Někdy se snažíte sebevíc, ale někde vzadu v hlavě už stejně víte, že tohle je konečná. Že už dál nemůžete. Tak to urychlete. Můj rekord je výpověď po 3 týdnech v zaměstnání. Všichni kolem nad vámi kroutí hlavou, že jste to měli ještě zkusit, že si to sedne. Hele, někdy si to prostě nemá šanci sednout. O tom, že jsem v tomhle případě udělala dobře, svědčí i to, že po půl roce od mého odchodu mě firma stále neodpojila od správcovství svých sociálních sítí a platebních karet na kampaně. Koho udiví, že je to ta stejná firma, co po mě chtěla fejkové recenze? Můj emoční hajzlíček mě miluje.

6. rada - neberte se tak vážně


Léta jsem ráda vystupovala jako profík s chladnou hlavou, co nedělá chyby. A když, tak naprosto výjimečně. Upřímně, je to dost otravný a nudný přístup. Protože ty chyby samozřejmě děláte, a pak se cítíte hrozně dotčení, když vám je někdo vytkne. Jste nafouknutý jak bublina, co ne a ne splasknout. Jak je krásný si uvědomit, že můžu být nedokonalá, neinformovaná, zapomnětlivá, někdy dokonce i trapná a úplně blbá! Tak si tu svoji nedokonalost užívejme a berme ji s humorem. Protože když nejde o život, jde o h*vno.


Pokud jste došli k závěru, že já už jsem navždy vysmátá a frčím si na svém růžovém obláčku, vyvedu vás z omylu. Stále se mi dějí věci, který mě úplně nenabíjí nadšením. Rozdíl je jen v tom, že víc a včas poslouchám svého emočního hajzlíčka, který mě varuje před střemhlavým pádem do problémů. No a pak je mi taky jasný, že díky své nedokonalosti a občasné blbosti ho jednou zase neposlechnu a budu vztekle bušit pěstičkama. To mi pak dejte přečíst tenhle článek, jo?