Zelená zneklidňuje - moje první oficiální povídka

30.08.2022

Všichni víme, že jednou chci napsat best-celer. A minimálně já vím, že se u toho dost zapotím. Nadšeně se tedy vrhám do jakékoli možnosti, vyzkoušet si své beletristické umění (?) nanečisto.

Když na mě letos vykoukla z útrob Facebooku reklama na Povídkový nenávod od Martiny Heš Hudečkový, chvíli jsem váhala. Asi tak 3 minuty, než jsem našla platební kartu, která mi zacvakala nejen super nenávodnej kurz, ale i nový kontakty, fajn partu holek, autorský čtení a muka, když nestíháte uzávěrku.

Trochu doufám, že na mě někdy někde vybafne další možnost si zase krásně pustit fantazii na špacír...

Zelená zneklidňuje

Zima probudila Natálii víc než hodinu před budíkem. Přitáhla si peřinu až k bradě, studené nohy se snažila zachumlat do duchny z husího peří. Nikdy neusne s prokřehlýma nohama. Dneska by se jí ale nepodařilo zabrat ani v trojích ponožkách a beranici. Těší se. A bojí. A doufá. Že dneska konečně přijde na to, kdo je ten tajemný kluk nebo pán nebo stařec, který tak moc zahýbal životem jejího otce.

Potkává se s ním každou středu ve tři odpoledne. V parku na okraji rodného města, se staletou lípou za zády. Vytáhnou malířské stojany, plátna a palety. Malují jedno a to samé panorama v průběhu čtyř ročních období už sedm let. To místo vybral otec. Když se ho Natálie ptala, proč nejdou malovat i někam jinam, suše odtušil:

"Na některou otázku není nutné znát odpověď."
"No jasně, proč odpovědět normálně, když to jde i poučovacím tónem," vztekala se Natálie v duchu a s jemným cinkáním vytahovala štětce ze své malířské brašny. Vibrující mobil nechala na jejím dně a ještě před zaklapnutím víka razantně típla příchozí hovor od svého nadřízeného. Vůbec se jí nechtělo vysvětlovat, proč si bere na měsíc neplacené volno. 


"Odjíždím na celé září do Skotska, jen s batohem." Otci se údivem zvedlo levé obočí a malířská paleta se mu na palci zavrtěla. "Myslel jsem, že jsi v práci NE-PO-STRA-DA-TEL-NÁ. Ani na Vánoce k nám nechodíš kvůli uzávěrkám nebo čemu." Natálie se každý rok vymlouvala na práci, aby nemusela cítit tu tísnivou rádoby vánoční atmosféru u jednoho stolu s rodiči. Nejvíc ji znervózňovala prázdná židle a prostřená štědrovečerní tabule pro čtyři, ačkoli se sešli vždycky jenom tři. Někde četla, že se to tak dělalo dřív, kdyby náhodou přišel zbloudilý pocestný. A podle ní rodiče opravdu tajně doufají, že NĚKDO otevře vchodové dveře a zbaví je té bolesti, která se jim už kdysi dávno vetkala do tváří.

"Musím si srovnat myšlenky a podzimní Skotsko je nádherný," vysvětluje svůj náhlý cestovatelský plán Natálie. Rovnání myšlenek zní mnohem víc noblesně než fakt, že ji to v práci už neuvěřitelně vytáčí a manažerská pozice jí ani za mák nepřináší to, co čekala.

"Hm." Táta nikdy nepatřil k výřečným. "Možná bych se tam ráda srovnala i s naší rodinnou historií..." Natálie sbírá odvahu k pro ni zdrcující otázce.

"Tati, kdo to je? Kdo je ten, po kterým tobě a mámě zbylo v životě prázdný místo? A prázdná židle u stolu?!" Natálie se skoro zajíká, když konečně vypustí z úst otázku, která ji trápí celý život. Většinou nevědomě, ale posledních sedm let, kdy s Ludvíkem tráví díky malování mnohem víc času, naprosto vědomě a intenzivně.

"Tak řekni mi to, tati!" Otec ani nezvedne oči od plátna. Stejně jako pokaždé, když Natálie zabrousí do tajů jejich rodinného příběhu, zaloví Ludvík štětcem na paletě v zelené barvě a začne malovat lístečky lípy. Té, kterou mají za zády.

"Jasně, takže zase nic..." Natálie tu větu procedí mezi zuby se směsicí vzteku, zklamání a smutku. Otec dělá, že to neslyší a dál maluje lípu do panoramatu, kam ale v reálu nepatří. Natálii přijde, že sem nepatří ani ona. Že je všechno na prd. Že nic nejde, jak by chtěla. Vždycky byla ke všem milá, vstřícná a sršela humorem. Za poslední tři roky ve vedení firmy se z ní ale pomalu stávala protivná troska, která už se nedokázala přetvařovat ani sama před sebou.

"Pošlu ti pohled." Natálie předčasně balí svoje malířská fidlátka a už se vidí v letadle. Na cestě za klidem a za úlevou. Aspoň dočasnou. "Opatruj se," loučí se s ní táta a Natálii se skoro zdá, jako by se mu v očích zaleskly slzy.

Kafe a cigáro. Let 32645 z Prahy do Edinburghu se o dvě hodiny opozdí. Po páté dávce nikotinu a kofeinu usedne Natálie do křesílka v bzíkající letištní hale. Navzdory pokročilé noční hodině to tu žije jak v poledne na Václaváku. Zasmušilý kytarista vybrnkává tklivé tóny na své šestistrunce, kravaťáci buší do laptopů a přetažené děti skáčou parkour přes kufry všech cestujících. A tam, úplně vzadu u prosklené stěny, dřímá mladá maminka. Ani ne půlroční miminko pláče, zatímco jeho sotva dvouletá sestra se ho snaží utišit. Dudlíkem, hračkou, a nakonec obrovským pohlavkem.

Při tomhle pohledu Natálie vystřelí ze svého křesílka tak rychle, až zvuk kovových nožek zařinčí na celou halu. Popadne kufr a žene se pro auto. Ví přesně, kam má jet.

Je tam. Vkleče pláče pod korunou staleté lípy. Ludvík. Její otec. "Tati..." zašeptá do tmy vyděšeným hlasem. Hlasem člověka, který už ví. Že pravda nemusí být vždycky osvobozující. Natálie obejme Ludvíka kolem ramen, trochu nemotorně, ale o to víc pevněji. 


"Tati, promiň..." Zhroutí se vedle otce na zem. Poslední dílek skládačky zapadá na své místo. Měsíční svit odhaluje vyrytý křížek na kořeni stromu a datum 14. 9. 1985. Nebyly jí ani dva roky, když zemřel. Její malý bráška. Praštila ho tenkrát do hlavy kovovým bagrem. Strašně plakal. Natálka se bála hněvu rodičů, tak se jeho pláč snažila ztišit. Polštářem. A opravdu, po pár minutách se v dětském pokoji rozhostilo naprosté a věčné ticho.

Na některé otázky opravdu není nutné znát odpověď...